Týden vysokoškolákem v Olomouci

Nápad, přihlásit se na akci, jejíž existenci nám neustále připomínali vyučující ve všech přírodovědných seminářích, vznikl zcela spontánně.

Vlastně jsme si skutečnost tohoto pobytu neuvědomovali až do chvíle, v níž jsme s kufry běželi přes univerzitní kampus. a tak začal náš slavný pobyt v Olomouci – během. Zpožděním vlaku a během do posledního patra fakulty na Envelopě. Vřítili jsme se až do zasedací místnosti, kde nás čekala skupina vyděšených středoškoláků a propisky zadarmo. V tu chvíli jsme začali přehodnocovat naše rozhodnutí. Když nám paní Petrželová (vedoucí akce) připomínala, že akce jejíž součástí jsme se neodvratně stali, není zájezd, vyplavilo se nám do žil nemalé množství stresových hormonů.

Ještě děsivější byl odchod na první přednášky. Naše pětičlenná skupina se musela rozdělit dle oboru a jak jistě víte – v pěti se cítíte bezpečněji než ve dvou, a když jsme na sebe s Anetou rvali laboratorní pláště, zvládli jsme si tak tak vyměnit pár vyděšených slůvek.  Asi jste už stihli pochopit, že první den byl plný otázek a plánů na úprk. Během dalších dní jsme ale navykly zažitému systému a vše se hned zdálo jednodušší. Kdyby mi někdo, v moment, kdy jsem v pondělí ráno roztřesenou rukou míchala tekutý malachit, řekl, že za pár dní bez sebemenšího škubnutí chladnokrevně vydestiluju 100ml ethylacetátu a kapky od 95% kyseliny sírové chvatně setřu rukávem (vždyť se zas tolik nestalo), vysměju se mu do obličeje a možná ho i nakopnu. Nemohu tedy popřít přínosnost této akce. V rámci pobytu jsme navštívili všechny katedry námi vybraného oboru, vmísili se mezi místní studentstvo a aklimatizovali se na fakultní prostředí.

Pohoda a spokojenost s vysokoškolským nastavením rostla exponenciálně s ubíhajícími dny. Když jsme se po přednáškách slezli na kolejích, vždycky jsme si měli co vyprávět o nově nabytých vědomostech, zkušenostech a kvalitě místní jídelny. Pokud jsme se necítili dostatečně zničeny návalem informací z vyučování, vyrazili jsme večer objevovat Olomouc. MHD jsme zmákli rychle a místní podniky si zmapovali během chvilky. Ve zkratce jsme si na konci týdne připadali v Olomouci jako doma. Vysokoškolské rutině jsme navykli během vteřiny a když jsme se v pondělí potkali ve škole, nejmenovaná členka výpravy protočila oči: „Tady asi nemůžu odejít dřív z přednášky, že ne?“

A. Blažková, septima A